v praxi funguje úspěšná komunikace s miminkem kombinací
Signálů:Miminko začne být nespokojené (bez jiného zjevného důvodu), vrtí se, mrčí nebo se naopak ztiší. Při kojení přestane pít, pokud je uvázané v šátku, začne „bojovat“ – jednoznačně chce ven. V noci se mimi probudí nebo alespoň přejde do fáze lehkého spánku. Jedno miminko dokonce šilhalo, když muselo čurat. Větší děti používají širokou paletu víceméně jednoznačných signálů: sáhnout si mezi nohy (nebo na plenu), pohybovat se směrem k nočníku nebo koupelně, či si zalézt někam do kouta, přerušit koncentrovanou hru,..každé dítě má svůj vlastní rejstřík, který se v závislosti na věku mění vyvíjí kombinujevelice často však komunikace ze strany dítěte není znatelná, proto pomáhá: ČasováníVětšinou musí miminka (ale i dospělí) po probuzení čurat. A potom také po kojení (nebo během) apod. Vyprazdňování močového měchýře je dopoledne intenzivnější než odpoledne, v noci (během spánku) se hormon soundso stará o vylučování skoro minimální – omezené. Intuicefunguje i u nepřírodních národů. když vám nějaký vnitřní hlas vykládá: musíme na záchod, je radno ho poslech out. ZnakuKomunikace je věc dvoustranná, což znamená, že nemůžeme donekonečna očekávat, až se naše dítě naučí vyslovovat latinský název svěracího svalu. Pomůže mu zavést „čurací“ zvuk jako např. „sss“ nebo „ššš“, které si dítě spojí s „teď můžu“ (pozor na zvuky, které naši příbuzní používají k tišení miminek, v odpověď na ššš by mohli být pokakáni, zvuk podobný pfff taky není nefunkční)  Dalším užitečným komunikačním prostředkem je znaková řeč – např. T (angl. zn. pro toilet). Tuto maličkost oceníte hlavně v období, kdy miminko ještě nemluví, ale přitom už jednoznačně ví, kdy a kam se chodí na záchod, ale potřebuje pomoc. 
|
Ale poznáte!
Mohu vás potěšit, opravdu poznáte. I můj dvacetiletý švagr, jehož vztah k miminkům je spíš vlažný, byl schopen přinést mi malou se slovy: „Já myslím, že musí.“ A přišel vždycky včas. A to jenom VĚDĚL, že na záchod chodíme a na jaké signály já reaguju. Tak jsme tenkrát na silvestra na party v cizím bytě byli se suchou minimální plenou až do půlnoci.
I moje maminka to pozná. Poprvní, když se u ní malá zničehonic začala ošívat, což se stupňovalo až do pokusu vypadnout z náruče, se pouze divila, co jí je. Já jsem – v zápalu konverzace – reagovala pozdě, ale o to viditelněji: s plácnutím do čela :-) A příště už maminka věděla...
Já už mám po třech dětech schopnost vnímat signály tak vyvinutou, že to funguje skoro automaticky, intuitivně, mohla bych kolikrát vzít na záchod i cizí miminko :-D ale vy to poznáte taky. Mezi hlavní signály patří nespokojenost. Určitě to znáte: miminko přece před chvílí pilo, má čerstvou plenu, odříhlo si, tak co mu je. No musí po tom kojení přece čurat. Tato nespokojenost je často doprovázena jistým druhem pláče. Pokud máte miminko v náručí, můžete cítit, jak se mění jeho svalový tonus. Nejdřív jsou svaly celkově napjaté, pak se napjetí koncentruje do bříška – miminko čurá – a to je většinou chvíle naprostého ztišení (nebo také naprostého řevu, otevření úst totiž pomáhá i uvolnění svěracích svalů, to vám potvrdí i v předporodním kurzu), a potom dochází k naprostému celkovému uvolnění. To musíte zažít, ten nádherný rozdíl.
Další signály z praxe bezplenkových rodin:
1 specificky ostry plac z nicoho nic (na rozdiel od inych - pri hlade-
najprv hladanie prsnika ustockami, pri osamelosti najprv pomrnkavanie)
- pustanie prsnika pocas jedla
2 Mimco mi rvalo jako tur, prestože bylo napapané a suché u me, a
porád bylo suché a porád rvalo a najednou bylo mokré a rvalo a
treba šestkrát do hodiny. Proste signály byly, jenom mamca
nevedela, že jde taky curat jinam než do plíny u tak malého
mimca. Pak jsem narazila na pár clánku na rodine a docvaklo mi
to, od té doby BKM zkouším a myslím, že dost úspešne.
hlavne signály, pokud je v šátku zacne brecet a chce ven, pokud
leží v postýlce zacne potahovat a prejde do vysokého pláce,
když je nahatý tak jenom trochu zamele nožkama nebo po me hodí
neštastný pohled. casto si zacne strkat rucku do pusinky a jednou
u masáže si dvakrát sahnul na pindíka.
strepe ju zima, zacne stukat
Je přirozené, že se signály časem mění. A stejně tak je i přirozené, že nastane období, kdy následuje nehoda za nehodou.
a) vývoj tělesný –
S větší frekvencí nehod je potřeba počítat, když miminko začíná lozit, když mu rostou zuby, když se učí chodit
b) nemoc – začínající chřipka, dětské nemoci, dokonce i alergie na jistý druh potravin se může ohlásit obdobím nehod
c) vývoj psychologický – Já sám! když se zeptáte, jestli musí čurat, odpoví vám dítě zásadně ne, i když pak za chvilku čurá do kalhot - nechce žádnou pomoc od maminky.
řešení: bud‘ si nechá pomoct od tatínka, nebo mu vytvořte takové podmínky, aby mohlo opravdu samo (kalhoty s volným rozkrokem – při posazení na nočník je žádaná partie automaticky odhalená, případně vítat čurání na kachličky v koupelně, cokoliv, co vás napadne, co je u vás doma možné a co vám vyhovuje). Případně přeformulovat vaši otázku z „musíš čurat?“ na „jé, poslouchej, tvoje bříško ti říká, že musí čurat.“ Výbornou odpovědí na „nemusím“ je „tak mi pojd‘ ukázat, jak nemusíš.“ Vsadím se, že čurat bude.
d) změna prostředí
pokud jedete na dalekou cestu, pokud se musíte stěhovat, změna časového pásma atd
e) strach
už v několika případech bylo období nehod způsobeno strachem: dítě bylo svědkem maminčiny menstruace – kdy už je máma sama na záchodě, že – a nechtělo čurat, protože mělo strach, že bude taky krvácet. V konkrétním případě stačilo chlapečkovi vysvětlit, co a jak, a situace se znormalizovala
A jestli si ještě pořád mylsíte, že signály nepoznáte, pak věřte, že zaručeně poznáte, kdy miminko nemusí. Když se pokusíte podržet ho nad nočníkem a ono se prohne do luku, určitě nemusí.
Napomoci vám může i intuice. Pokud vás zničeho nic napadne, že by mimi mělo jít na záchod, vemte ho.
Systém minimální pleny se vám líbí, dokonce ho považujete za praktikovatelný, ale hlavou se vám honí varování odborníků, že přečasné učení na nočník je škodlivé?
Že miminko neumí ovládat svěrače? Zamyslete se tedy nad tím, odkud čerpají odborníci své informace. Za předčasné učení na nočník považují metody z devatenáctého století, kdy byly děti v pravidelných intervalech vysazovány a musely sedět, dokud v nočníku něco nebylo. Tyto metody pro dětskou psychiku opravdu škodlivé byly. Systém minimální pleny je však o něčem jiném, vůbec se nejedná o to, jestli miminko sedí na nočníku nebo ne. Většinou si totiž hoví u maminky v náručí nad nočníkem či jinou vhodnou nádobou, a to jen tehdy, pokud dalo najevo, že musí.
A svěrače? Studie, které vedly k tvrzení, že děti svěrače ovládají až mezi 18 a 24 měsícem života, jsou založené na pozorování dětí konvenčně balených. Ty z počátku také signalizují své vylučovací potřeby, pokud se však nesetkají s odpovídající reakcí, naučí se používat plenu coby záchod. Jejich hlavním cílem je v prvních třech čtyřech měsících zadržovat, aby své oblečení nepošpinily, pak se dostaví takzvaná tříměsíční kolika, protože zadržování není ani příjemné ani zdravé, poté rezignují a nechávají věci volný průběh. Samozřejmě jsou pak kolem druhého, třetího roku, kdy se seznamují s nočníkem, velice překvapení, že to najednou má být jinak, a svěrače naprosto netrénované je potřeba ovládat. Miminka s minimální plenou, která chodí na záchod, jsou už od narození schopná svěrací svaly UVOLNIT, pokud je podržíme v čurací poloze (v klubíčku) či pokud jim pomážeme doprovodným zvukem (čuru, pss, pšš, pfr apod).
Schopnost zadržovat se opravdu vyvíjí postupně, tak jsou tato miminka už třeba ve čtyřech měsících schopná počkat, než maminka zaplatí nákup a dojde s nimi na záchod. Konečné dozrání svěracích svalů je individuální a není třeba je urychlovat.
Naštěstí už i v americko evropské civilizaci existují pediatři, kteří se s takovým přístupem k vylučování v praxi setkali. Bud‘ totiž pocházejí z Indie či z Číny, kde se s miminky na nočník chodí, nebo viděli malé američánky, kteří tak vyrůstají. A takoví pediatři vám potvrdí, že metoda je nejen praktikovatelná, ale i neškodná.
A ruku na srdce: co je pro mne, coby matku, důležitější? To, co tvrdí chlap, který má znalosti a zkušenosti z druhé ruky, a který je nezřídka ovlivněn monopolem firem, vyrábějících pleny ve stále větších velikostech, nebo mé mateřské pudy, intuice a pozorování mého vlastního, velice spokojeného miminka?
|
|
|
